Na návštěvě u hraběte Dráculy 

RUMUNSKO:- zeptejte se svých blízkých nebo známých kolem,co vám odpoví,když jim řeknete,že by jste tam chtěli jet autem na dovolenou,pravděpodobně uslyšíte většinou odpovědí,že jste blázni,dobrodruzi,že vás tam čeká okradení,přepadení apod.Že oni by tam v životě bez opory cestovní kanceláře nejeli. Stejné to bylo i u nás. Byli jsme však rozhodnuti jet sami dva a projet tuto krásnou zemi . Všechny informace jsme čerpali z internetu z podobných deníků jako je ten náš co psali lidi,kteří už Rumunsko poznali. Naše cesta,která je vyznačena na mapce Trvala cca 14 dní. Během ní jsme viděli spoustu krásných hor,skal,jeskyní .nedotčené přírody,průmyslové města,ale i typické rumunské vesničky,zámky,hrady zříceniny,krásné kostely a starodávné kláštery ortodoxní církve,kde jakoby se zastavil čas a taky Černé moře.

Den první : pátek 14.7.2006   cca 770km

Vyjeli jsme o půlnoci v pátek 14.7. 2006 z Havířova a projeli Slovenskem až do Slovenského  Nového Mesta na hraniční přechod v Maďarsku v městečku Sátoraljaújhely,tam jsme byli přesně v 5:30 hod ráno.Hned na Maďarském území,nás uvítal velmi úrodný kraj plný vinic. Zrovna vycházelo slunce a byl to  opravdu překrásný pohled na ranním sluncem zalité vinice a obrovské moře velkých slunečnic.Projížděli jsme vinařskou oblastí kraje Tokaj. Jakmile skončili ukázkové vinice,následují drobné vesničky,kde na každém rohu nabízejí ve více či méně pěkných hospůdkách již zpracovaný produkt těchto vinic.Před každou restaurací je vystaven větší či menší dřevěný soudek.Já bych se samozřejmě zastavila tam ,kde byl soudek největší,avšak naši  cílovou zemí nebylo Maďarsko,ale Rumunsko . Tak jedeme dál a v malé vesničce Vaja jsme si udělali první zastávku na ranní kávičku . Zkontrolovali jsme i jejich WC ,které bylo takové venkovské,místo dveří jen koupelnový závěs - proč ne ? Naproti obchůdek COOP-maďarská Jednota. Projíždíme další vesničky ,Or,Jarmi atd. V 8:00 jsme byli na hraničním přechodu s Rumunskem ,sluníčko už docela silně hřálo.ale na celnici byl příjemný chládek,zato tam měli přísného pana  celníka ,který se nás vyptával německy kam až jedeme ,pak nám orazítkoval naše nové pasy a my se ocitli v naší cílové zemi Rumunsku. Zamířili jsme hned do prvního většího města Satu Mare.    Z turistického hlediska toto  město nenabízí mnoho,snad jen Historické a etnografické muzeum na Piata Lacaciu a Galerii umění na Piatra Libertatii,která představuje dílo místního malíře Aurela Poppa,ty jsme ovšem nenavštívili.Svou první turistickou ,,zajímavost'' jsme zde však zažili a to dravé mistní čističe oken aut ,kteří číhají na křižovatkách řízených semafory. Když jsme zastavili hned na první křižovatce,než jsme se nadálí,přihnalo se jedno  takové přismahlé desetileté cigánče a čistilo a čistilo. A vzápětí se začalo tvrdě dožadovat své odměny. Tak jsem mu podala polovykouřenou cigaretu,hned po ní chňapl a tahal jak  o život. ALE TAK LEHCE JSME SE HO NEZBAVILI !! Chtěl ještě jednu, pak celý balík ,ten jsme mu samozřejmě nedali a tak vřískal , že chce euro,naštěstí zasvítila zelená a my se rozjeli.. Z tohoto setkání pro nás vyplynulo ponaučení,že pro příště ve městech zavíráme okýnka ,ale zas tak moc jsme to nedodržovali,na dalšího čističe jsme pustili ostřik skel a stěrače a byl klid,sice se trošku vztekal ale nakonec to překousl a byl klid To stejné ještě platí i mimo města na vlakových přejezdech,ale tam se spíše soustřeďují celé rodiny prodavačů malin,hříbků,borůvek apod. Ti,ale nebývají tak horlivý,jak jim ukážete,že nemáte zájem dají hned pokoj. V Satu Mare jsme si dali v jedné pěkné zahradní restauraci kavíčku,vyměnili penízea vyrazili dál přes malé vesničky Botiz,Livada atd . dál směrem na Negresti-Oasna naši první plánovanou zastávku Veselý hřbitov v Sapinte.Cesta sem byla velmi zajímavá,v první velké vesnici jsme byli opravdu překvapeni jaké obrovské a barevné domy podivné architektury si tam lidé stavějí,každý dům vypadal spíše jako škola ,nebo městský úřad a ne rodinný barák . Vesnice byla velmi dlouhá a podél cesty na obou stranách lemována těmito velkolepými stavbami od začátku do konce a mezi nimi byla třeba sem tam malá stará chaloupka Byly tam opravdu vidět rozdíly mezi chudými a bohatými.Ve vesničce Ramatu se konal pohřeb,kterého se účastnila celá vesnice,bylo to u dřevěného oltáře u cesty ,takže lidi stáli na silnici v davu,v další vesničce jsme potkali první a na delší dobu také poslední čechy ve stejné zelené Felícii jakou máme my,vesele jsme na sebe zablikali-vida takže jsme ten nápad neměli jen my.Stále se bylo na co dívat,na každém sloupu čapí hnízda,spousty různých směsí toulavých psů,které bych si nejraději všechny vzala sebou do auta,ale Péťa nechtěl   Potkávali jsme jejich specifické vesnické povozy ,které v podstatě kromě dálnice potkáváte stále ještě ve velkém počtu po celém Rumunsku. Museli jsme jet opatrně ,protože kromě psů a povozů nás sem tam zastavily i stáda volně pobíhajících krav .Přesto všechno mají tyto vesničky své velké kouzlo ,před každým domkem musela být nezbytná lavička ,kterou jsem nazvala drbací,protože hlavně večer na nich sedí všichni obyvatelérůzného věku a povídají si spolu. Působilo to hodně pohodově ,takový odpočinek ,soudružnost,klídek,jaký my ve městech vůbec nemůžeme znát.P o našem prvním seznámení s rumunským venkovem jsme tedy dorazili do vesnice Sapanta,která je proslulá výrobou tradičních vlněných pokrývek a Veselým hřbitovem.Celá její hlavní ulice (asi jediná ) je obležena stánky s těmito vlněnými dekami a také místními řemeslnými dřevěnými výrobky. Sám Veselý hřbitov (Cimitr vesel) byl pro nás zážitkem (vstupné 5 RON) Je plný  nádherně řezbářsky vypracovaných a pestře pomalovaných zahlaví ,na nichž jsou vymalovány portréty zemřelých a taky obrazy z jejich života,buď čím byli ,anebo jeho záliby a koníčky ze života. O většinu náhrobků se postaral řezbář Stan Ion Patras ,který vyučil dva žáky a ti v jeho díle dodnes pokračují.Zdrželi jsme se tam určitě déle než jsme čekali ,protože bylo moc zajímavé zjišťovat ze dvou obrázků  v podstatě vše zákládní o daném člověku,který tam byl pochován.Pak jsme si prohlídli ještě stánky ,některé vlněné deky a mini koberce.Přímo na ulici tam seděla i stará babička a předla surovou vlnu na starém kolovrátku-stylové. Ze Sapanty  jsme zamířili přes město Sighetu Marmatiei do vesničky Barsana. .Tam  nás uvítal houf místních dětí,tím že nás hned ochotně směřovaly na návrší k jejich místnímu kostelíku s tak trochu tajemným malým hřbitůvkem. Když jsme si ho prohlédli,obdarovaly nás natrhanými květinami a my je zase bonbóny. Na východním konci vesnice jsme pak navštívili nový ženský klášterní komplex s vysokým dřevěným kostelem  Sfânta Mănăstire Bîrsana ,kde se jeptišky zrovna svolávaly k večeři a určitě to bylo něco moc a moc dobrého,neboť vůně z tamní kuchyně se linula po celé klášterní zahradě.Všude bylo plno květin ,uprostřed zahrady dřevěný můstek s malým potůčkem,vypadalo to tam tak idylicky-jako malý ráj.Tenhle klášter určitě stojí za zhlédnutí . Před klášterem jsem si ještě ověřila svůj strach z výšek,tím že jsme se prošli po pohyblivém dřevěném můstku,visících na ocelových lanech,brrr   nechtěla bych každý den zrovna přes něho utíkat do práce. Pak jsme pokračovali dál přes Borsu ,kde jsme se stavili ve fajné restauraci Hotel Perla Maramuresului (opravdu tam dobře vaří)  a dále na Vatra Dornei. Cesta nás zavedla již do hor ,které byly užasné,projeli jsme sedlem Prislop a překvapilo mě jakou rychlostí tam v těch serpentýnách jezdí ne jen osobní auta ,ale i nákladní a to silnice byla docela hodně díravá.. První noc jsme přespali ve Vatra Dornei v autě (chatky byly obsazeny) v docela solidním kempu,jedna noc se sprchou nás stála 20 RON (platit se dalo kreditkou) ,takže cena byla solidní.

Den druhý:neděle  16.7.2006   cca 330 km

Ráno jsme vyjeli v 10 hodin zpátky přes Iacobeni na sedlo Mestecanis , kde jsme viděli malý motoristický zázrak,jak se v serpentýnách v klidu předjížděla i tři auta vedle sebe,ale už chápu proč mají všude tyhle značky u nás snad nespatřitelné.Odtamtud jsme pokračovali směrem na města Campulung Moldovenese a Gura Humorului na návštěvu nejznámějších rumunských pravoslavných klášterů .Prvním v řadě byl klášter Voronet (vstupné 4 RON),založený roku 1488 . Fascinující fresky,které ho zdobí mu vynesly ,,přezdívku Sixtinská kaple východu,,a jeho ,,voronetská modř" zapsána dokonce v lexikonu umění,nejvyrazněji z maleb září v deštivé dny před západem slunce . Je to umělecky velmi vzácná památka . Z ticha kláštera jsme vyšli na tržiště před ním,kde prodávali snad úplně všechno-lidové kroje ,tkané koberce ,ovčí deky,keramiku a dokonce i staré věci co snesli  z půdy,třeba žehličku na uhlí apod.Má zklidněná hladina adrenalinu po pěkném kulturním zážitku z kláštera se ovšem zvedla,když jsem se pohádala s jednou rumunskou trhovkyní o ruskou babušku.Paní hned vyčíhla ,že jsme cizinci a s pomocí jejího známého anglického překladatele mi začla tvrdit,že 10 RON kterých bábuška stála,nejsou stejné peníze jako 100 000 LEI což ovšem není pravda,nikdy se na to nenechte nachytat- rozdíl je pouze ve 4 nulách. Nemělo smysl se s ní dohadovat a tak jsme babušku koupili vedle a vklidu. Druhý v pořadí byl klášter Humor (vstupné opět 4 RON)na rozdíl  od okolních klášterů,které jsou obehnány kamennými zdmi je Humor chráněn dřevěnou hradbou. Tam jsme viděli i první usmívající se jeptišky.Zde jsem také objevila dřevěnou kadibudku,ktrá vypadala stejně jako ty klasické u nás ,akorát když jsem otevřela dveře ,díra byla vyřezána v zemi. Nevadí posloužila stejně dobře. Třetím ,námi navštíveným klášterem ,byl Mănăstirea Neamt ,který leží 12 km severozápadně od města Târgu Neamţ. Byl založen ve 12.století,je nejstarším klášterem v Moldavsku a zároveň i hlavním střediskem místní pravoslavné kultůry a je to také největší mužský klášter v celém Rumunsku.V tomto nádherném klášteře jsme měli také první možnost vidět mnichy v akci-prostě jejich všední život.Vešli jsme do kostela a u oltáře naboku na zemi seděl jeden mnich bez hnutí a četl Bibli,aniž by věnoval pozornost komukoli z příchozích návštěvníků,další přišel dlouze se modlil před oltáři,líbal svaté obrazy,klekal.Celí v černém s ohromnými vousy působí velmi tajemně.A to jsme netušili,že nás čeká ještě větší zážitek v dalším,čtvrtém klášteře Agapia.Vede k němu velmi špatná cesta,jeli jsme skoro krokem,ale opravdu stojí za shlédnutí.Pokud se tam rozhodnete jet, přijeďte tak kolem 19-té hodiny,neboť se tam koná mše,kterou jsme tak právě zažili.Jakobychom se ocitli ve středověku, když se kolem nás prohnal pravoslavný pop se svým kadidlem. U oltářů jeptišky zpívaly modlitby, další ležely na zemi, jiné klečely.Takový zážitek člověka, který to nikdy neviděl, na chvíli zmrazí a i my jsme měli husí kůži.Nejsem nějak zvlášť věřící,ale udělalo to na mě obrovský dojem. Klášter Agapia sestává ve skutečnosti ze dvou klášterů,které jsou od sebe vzdáleny několik kilometrů.My jsme navštívili hlavní komplex Agapia din Vale na konci vesnice Agapia.Starší Agapia din Deal  je menší a klidnější klášter,který se rozkládá na zalesněném kopci asi půl hodiny od vesnice.Na parkovišti před klášterem spousta babiček nabízelo ubytování,ale my jsme si ho ve vesnici našli sami,v jednom sladkém bílém domečku  .Paní chtěla za ubytování 25 RON ,my jsme platili až ráno,jenže jsme neměli přesnou částku a tak to zvýšila na 30 RON a už nám nevydala zpět. Pro příště jsme už každé ubytování zaplatili hned přesně a částku jsme si při domluvě nechali napsat na papír.Večer jsme si zašli do restaurace a cestou zpátky jsme potkali místního veselého dědu ,který nás zastavil a rumunsky nám vysvětloval,že musíme zkusit jeho pálenku ,kterou si nesl sebou.Péťa si dal hned ,ale já jsme chvilku zdráhala,neboť toto nepiju-nemůžu ,ale on se nedal odbýt a vnucoval mi ji s úsměvem tak usilovně,že kdybych se nenapila,asi bychom tam s ním stáli do teďka.Moc milé setkání.

Den třetí :pondělí  17.7.2006   cca 190 km

 Ráno jsme vyrazili na návštěvu dalšího kláštera Varatec ,který se nachází nedaleko Agapie. Tam bylo vstupné již jen 2 RON.A přitom v ceně byla i prohlídka tamního muzea,kde byly velmi zajimavé exponáty přímo k historii pravoslavné církve-starodávné modlitební knihy,kněžské ornáty,kadidla atd.Poté jsme pokračovali dál do města Piatra Neamt  ,kde jsme si udělali krátkou zastávku. V tomto městě dnes najdete všechny styly komunistické architektury od bezútěšně nízkých budov až k obřím nákupním střediskům,které zde vyrostly v 80 tých.  letech.To ,co zbylo ze starého města se tísní již pouze kolem náměstí Piata Libertatii. My jsme si tam dali alespoň moc dobrou shaormu za 7 RON a já jsme si koupila cigarety LM za 4.4 RON ,kde mi opět paní ze stánku nevydala na zpět tak jsem se zase rozčertila. Teď už vím ,že zbytečně,někteří prodejci to tak prostě u cizinců praktikují ,ale tehdy to pro mě byla novinka. Člověk se potřebuje jen trochu oťukat,znát pár slovíček,aby vám rozuměli a můžete se vklidu o výdavek i pohádat.V tomhletom městě jsme poprvé viděli semafory ,které vám odpočítávají na dig. displeji sekundy,jak dlouho ještě na křižovatce budete stát-docela užitečná věc ,kterou mají i na přechodech.Pak jsme se vydali směr Bicaz.Cesta už byla přímo ukázková.Sama Bicazská soutězka a její okolí je opravdu právem rumunská národní přírodní rezervace.Je to překrásný kus přírody,hlavně skal,horských potůčků a vodopádů.Pokud pojedete do Rumunska ,určitě si nezapomeňte Bicazskou soutězku navštívit.A když se  v soutězskách na chvíli zastavíte ,vystoupíte z auta a pohlédnete,nahoru do skal ,dýchne na vás tak obrovská síla přírody,že možná na chvíli ztratíte řeč ,stejně jako já.Samozřejmě ,že i zde byl úsek posetý stánky se suvenýry. Pár kilometrů dále ,když projedete serpentýny je tunel vytesaný přímo do skály,je tak asi 200let starý,dalo se ním ještě i projet autem.A hned vedle je už nový tunel postavený r. 2004 ,kterým jsme projeli a pokračovali přímo k jezeru Lacu Rosu.,který vypadá tak ,jakoby každou chvíli měla z něho vykouknout Lochneská příšera,opravdu zvláštní a tajemné.Zde si můžete zakoupit za 6 RON (osoba) jízdu na lodičce a projet se po něm. My jsme  si ho ovšem raději obešli ,abychom turisty neviděli a udělali si pár hezkých fotek tak jak jezero vypadalo,než se sem turistický ruch dostal.Pak jsme pokračovali na Gheorghemi ,kde dělají novou silnici a opravdu makali,koupili jsme med od prodavačů u cesty a kochali  se okolní krajinou ,kde byly tak husté lesy,že jsem chvíli cítila vůni hřibů i když ještě nerostly a idylicky působily také kopce se salašemia horskými pasáky ovcí a krav . Přes město Miercurea Ciuc jsme přijeli až do lázeňského městečka Baile Tusnad ,kde jsme si našli další ubytování na noc u maďarské rodinky ,kteří neuměli žádný jiný jazyk než maďarštinu,ale i tak se nám usmlouvat cenu za noc z 50RON na 40 RON pro oba.